Všechno to začalo vlastně děsně pozitivně. Dlouho jsem nemohl v našem městě najít práci, tak jsem rozhazoval sítě dál, a za nedlouho jsem dostal pozvání na pohovor do jedné etablované firmy z Prahy.
Chtěl jsem si být jistý, že tam budu včas a v pohodě, tak jsem pro jistotu poprosil kamaráda, jestli bych mohl přijet do Prahy den předem a přespat u něj. Všechno probíhalo podle plánu, byl jsem ubytovaný, připravený, jen mi najednou zbyl k dispozici volný podvečer, tak jsem vyrazil na procházku do ulic velkoměsta. Byl krásný letní den, tak jsem si udělal tour přes hospodské zahrádky po Starém Městě a Malé Straně, a vždycky si dal jednu „malou dvanáctku“. Jídlo jsem chtěl nechat na doma, protože bylo všude dost drahé, takže jsem v rychlém sledu absolvoval, aniž bych si pořádně všimnul, 10 malých piv na lačno. Brzy jsem se cítil úplně vyřízený a taky už dost opilý, tak jsem nasedl do tramvaje směr domů. Na konečné mě probudil řidič a vyhodil mě ven, to už mi bylo dost špatně.
Nasedl jsem do jiné tramvaje, kam jede, jsem neřešil, na konečné mě zase probudil řidič, jenže to už jsem nemohl vstát, chvíli na mě řval, ale pak jsem ztratil vědomí. Kombinace horka, hladu a kaskády piv dokonala svoje dílo. Probudil jsem se druhý den na záchytce, pohovor jsem pochopitelně prošvihnul, a když se ptali, kde jsem byl, zbytkový alkohol v mojí hlavě bezelstně přiznal, „na záchytce“. Následovalo akorát strohé: „Aha. Díky. Na shledanou.“ A zase jsem byl na konečné.
